Teplo, to šílený vedro by se dalo krájet, ale my to nevzdaly. Skutečně jsme si vzaly své plně nabalené krosny s jídlem, vodou, stanem, spacáky, základním oblečením, dýmovnicí, vařičem a kdo ví, čím ještě. Jedno vím ovšem jistě. Ta krosna šla sotva zvednou, natož nést na zádech.
Koncem prázdnin jsme si s kamarádkou Janičkou řekly, že potřebujeme jen tak jít, jedno kam, prostě jít. Měly jsme požadavek spát ve volné přírodě mimo civilizaci. Pravda, v dnešní době tady v Česku je to trochu nadliský úkol, ale zvládly jsme ho.
Příprava na cestu, aneb co vše se vleze do krosny:
Taky máte někdy ten pocit, že byste se rádi vydali na nějakou poutní cestu a jen tak šli a pročistili si hlavu? Já občas ano. Okolnosti nám, ale ne vždy dovolují odjet třeba na měsíc pryč, nebo vycestovat někám dál než za hranice. Zjistila jsem, že na tom vůbec nezáleží. Účel je prostě jít, pozorovat svět a nechat myšlenky jen tak zvolna plynout. Nebo zkusme aspoň nějak začít a celkově si vyzkoušejme, jaké vlastně může být vydat se na cestu jen s plně naloženým batohem na zádech. Kdekoliv můžeme překonávat sami sebe. I když pravda, jistě existují některá místa více magická než jiná.
Sbalila jsem si tedy vše potřebné, stan, spacák, vařič, nůž, nafukovací matraci i polštář, spacák, zásoby vody (ty teda nesla Janička, i jídlo) i dýmovnici, kterou jsem dostala na cestu od svého muže s podrobným návodem, jak ji v případě nouze použít.
Když jsem vše důkladně nasoukala do mé krosny (a ženy, věřte nebo ne, z kosmetiky jsem měla sebou jen kartáček na zuby) s tím, že se už vydám na metro směrem na Florenc, odkud pojedu autobusem do Jindřichova Hradce, musela jsem se sama sobě smát. Tohle, že mám uzvednout a nést na zádech desítky kilometrů? Nohy se mi podlamovaly a sotva jsem došla na autobus. K tomu bylo nekončící vedro a člověk se potil sám o sobě, natož s takovým nákladem. Řekla jsem si ovšem, že to prostě chci zvládnout a podpořit mou kamarádku, která tuhle výpravu navrhla a potřebovala. A já vlastně taky.
Vyšly jsme v pátek v pravé poledne, což se ukázalo jako zcela nerozumné, jelikož sluníčko doslova pálilo a jen blázen by v tu dobu a v tom horku vyšel ven. I když si teď představím, jaká je venku zima, klidně bych se vrátila do toho času tepla :-).
Vydaly jsme z JIndřichova Hradce směrem do České Kanady po žluté značce vedoucí přes Otín - Hospříz - Kačlehy - Kačležský rybník - Kunějov - Klenová - Landštejn. Trasa má celkem 35 km. Hned na začátku jsme se samozřejmě ztratily, ale stále jsme směřovaly na Hospříz, jak uváděl popis cesty. Jen místo polních a lesních cestiček, jsme to vzaly trochu oklikou po hlavní silnici, u které jsme i v zoufalství na chvíli usedly a mě probíhalo hlavou, jestli se ještě teď, dokud to jde, nevrátíme zpátky. Cesta byla rozpálená tak, že jsme snad co kilometr musely odpočívat. Co kilometr pravda asi ne:-), ale už při prvních krocích jsme překonávaly sami sebe. Dvacet kilo na zádech, vedro, co by se dalo krájet, pot a jen pot a cíl v nedohlednu. A k tomu všemu jsme musely šetřit s vodou, protože jsme netušily, kde si pořídíme novou.
Těšily jsme se, jak si budeme cestou povídat a třeba si i zpívat. Námaha ovšem byla tak veliká, že jsme prostě jen šly. Šly a šly :-). Žlutou značku jsme našly až po několika kilometrech a ten den jsme si určily, že dojdeme ke Kačležskému rybníku, kde se utáboříme. Na povídání jsme sice neměly síly, ale ty pohledy do nádherné krajiny České Kanady vše vynahradily. Člověk najednou zapomene na všechny starosti a dění běžného života. Jedinými myšlenkami se stává: Ještě pár kroků, a pak si odpočinu. Vystačí nám voda? Kde si vlastně nabereme další? Jak mám ujít ještě těch 30 km? To byl ale nápad:-D. Vrátíme se? Ta příroda kolem nás je tak úchvatná! Jak já se těším, až postavíme stan, sundám záváží z mých zad a půjdu spát. Proč se vlastně v tom nekončíčím horku tahám s takovým nákladem, vždyť ta moje ramínka to nemůžou zvládnout. Ne, já to prostě dokážu:-)! Chci skočit rovnou do vody. Já už tu krosnu neunesu...
Kolem devatenácté hodiny jsme sešly ke Kačležskému rybníku. Odhodily jsme krosny (odhodily je v našem případě asi silné slovo :-D) a šly se podívat na tu nádheru, která tam na nás za odměnu čekala. Razím heslo, že i cesta je cíl. Avšak, když vás ten cíl nečekaně odmění. To je vám radosti.
Kačležský rybník:
Řekly jsme si, že postavíme stan, protože se nám už potom nebudeme chtít a hupsneme rovnou do rybníka. NIkdy bych netušila, jak se s chutí okoupů v přírodě. Nádhera. V ten okamžik nám ke štěstí stačila jen ledová voda, jídlo a místo, kam můžeme ulehnout.
Stavíme stan a vaříme si čajík:
Bylo možná sotva osm hodin večer, kdy jsme ulehly do stanu a tvrdě usnuly, co vedlo k naší blaženosti je mezi nebem, zemí a námi ;-).
S Janičkou:
O kousek dál, k našemu štěstí kempovali tatínkové, kteří tam jako kluci jezdívali na tábor, se svými dětmi, a kteří nám prozradili umístění blízké studánky. Což byla další úžasná zpráva. Nemusíme šetřit vodou a ráno si můžeme naplnit bandasky až po kraj. Jupííí. Mimo jiné nám nabídli pivo, a že se můžeme zastavit na jídlo k jejich ohni. Vzpomínám si jen, jak ležím schoulená ve spacáku, venku se pomalu stmívá a slyším kolem procházející děti, jak si povídají: "Ony už spí:-)?" NIkam jsme nedošly.
Tuším, že byla asi půlnoc, kdy nás obě probudily zvuky lesa. Obě jsme měly trochu strach, ale nezbývalo nám nic jiného, než jej překonat a usnout. Ráno jsme zjistily, že to podivné šustění a rány byly nejspíše padající žaludy z dubu, pod kterým jsme spaly, a že kempovat u rybníka u hlavní cestičky, po které chodí zvířatka z lesa pít, není asi taky ten nejlepší nápad :-D. A těžko říci, jaký tvor se kolem nás večer procházel. Ježeček či prase divoké? To už se nedozvíme. Škoda jen, že jsme neměly sílu vyjít ven a pozorovat hvězdné nebe. Nádhernou podívánou nám ovšem vynahradilo sluníčko vycházející přímo naproti nám, když jsme otevřely stan. Svými paprsky hladilo vodní hladinu a nás už tak brzy opět začínalo hřát.
Toho dne jsme ušly odhadem tak dvacet kilometrů. Jakým zázrakem, a jaká síla nás poháněla, nemám ponětí. Zvládly jsme dojít až do Blata, kde jsme se měly v plánu také utábořit. Jen jsme nenašly žádné místo ve volné přírodě, kde bychom cítily stejně krásné energie jako předchozí večer. Rybník Blato byl navíc natolik osídlen, že jsme se neměly možnost ani pořádně svobodně okoupat. A tak jsme nasedly na nejbližší úzkokolejku a s překrásným západem slunce jsme se vydaly zpátky domů.
Naše cesta trvala sice jen den a půl, během které jsme ušly 30 km s dvaceti kily na zádech, v těch nejvíce horkých dnech. Ale podle mě, nejde vůbec o to, jak dlouho cesta trvala a kolik jsme toho nachodily. I za tak krátký okamžik jsme vyhrály sami na sebou a přírodu si vychutnaly plnými doušky. Nedošly jsme ani zbývajících 5 km do našeho cíle hradu Landštejn, důležité ovšem je být si vědom: že i cesta je cíl ...
A já si teď říkám, jak úžasné pocity a okamžiky člověk prožívá třeba na měsíční poutní cestě...
